Dost invazivně jsem nechala své dosavadní práce, protože jsem zkrátka byla nešťastná a jen představa, že tam budu muset zase jít, mi ubírala většinu energie. Takže teď plánuju co dál. Sedím v kafárně, kde se úplně náhodou objevil můj ex, takže teď sedí o pát stolečků dál a já si jen nadávám, že jsem si s sebou nevzala deodorant :D 

K tomu invazivnímu ukončení práce... Víte, nedala jsem vědět nic víc, než "Už nepřijdu." načež mi volal šéf (nezvedala jsem to, neviděla jsem důvod) a psal sms, která začínala slovy "Jak jako...?" 

Snažím se udržet se na tý vlně, že to je dobře, že jsem to udělala, protože život je přece příliš krátkej na to, abychom dělali věci, který nás nedělaj šťastnejma, nicht wahr? 

Možná to bylo nefér, ale z jejich strany byla spousta věcí nefér a já to přehlížela. 

Takže jsem tady. 27letá slečinka bez práce, která má zítra a pozítří zkoušky, dva tisíce na účtě a absolutně nemá páru co a jak bude dál. 

Teď se snažím soustředit na ty dvě zkoušky...

Jinak co se týče toho mýho strachu z lidí - v neděli mám poprvý poznat přítelovy kamarády - kamarádky. Mám strach, obzvláš't z těch kamarádek architektek, umělkyň. 

Ale prostě musím zabojovat, i když se mi z toho už teď zvědá žaludek a dělá mi značný úsilí držet to ve svý hlavě vzadu, abych se aspoň chvíli dokázala soustředit na učení. 

Situace jak se tak říká napiču na dvě věci, ale... můžeš si za to sama.

Tak abych to shrnula: 

- za půl hodiny zvládnu nenucenou okouzlující konverzaci se svým EX a pak se vrátím do kaváry a budu se učit

- učit se doopravdy a NE koukat se na youtube na videa, jak se učí ostatní 

- pošlu CV alespoň na dvě místa, ale kdyby víc, tak tím víc. Více je více, to víme. Že. 

- šetřím! 

Tak jo přátelé, další dny povedou buď k totální nirvaně nebo do totální pr... 

Nashle 

 1. jelikož hned první bod v mých cílech je pokračovat (a dokončit) Bc, měla bych se alespoň chvíli učit na poslední dvě zkoušky, které mě příští týden čekají. I kdybych se měla učit jen hodinu na každou z nich ,bude to lepší, než se nenaučit nic a jít tam trapně s tahákem. Už nejsi na střední škole a chodíš tam proto, že chceš mít vědomosti. 

2. Založit si AJ slovníček a dělat buď duolingo nebo angličtinu v jiné formě. Aspoň půl hodiny. 

3. Ten postpubertální blog už jsem si zrušila. Hurá.

4. ještě si sem připíšu bonus - chci si doma uklidit a pít hodně vody. To sice nemám v cílech ale je to takovej základ, díky kterýmu se mi pak bude líp žít a líp bojovat :) 

5. Když přijde nabídka na setkání s novými lidmi, zkus alespoň SKRÝT defenzívu, která tě přirozeně pohltí a řekni ANO! 

To pro zítřek stačí... 

Ta beze jména. 

PS: Docela se těším na ráno. 

 Vím, že když si dám moc vysoký cíle nebo menší, ale je jich moc, tak nakonec nedělám nic. 

Musím se tentokrát snažit vytvořit si realistickej plán. Tedy začít menšíma věcma, ale stále vidět všech těch 10 cílů, nezametat je pod koberec, jen se snažit všeho dosáhnout postupně. Napadlo mě, že nejlepší cesta bude, když si sem budu psát dílčí úkoly na další období. Zatím nevím, jestli to bude ze dne na den nebo třeba z týdne na týden, tohle asi nechám volný, protože pak kdybych třeba jeden den vynechala, už bych na sebe byla naštvaná a třeba bych se k plánu už nevrátila. 

Dnes začnu tím, že si napíšu pár menších úkolů, který můžu splnit už zítra, jelikož je neděle a já mám volný den. 

 1. Chci pokračovat ve svým bakalářským studiu, je jedno, kolik mi je. Nesmím ten věk sama sobě pořád předhazovat! 

2. Chci každej den dělat Duolingo nebo se dívat na anglický filmy a seriály. Každej den aspoň NĚCO. Založím si taky slovníček, kam si budu psát slovíčka, co pořád zapomínám nebo neznám. Zkusím buď individuální výuku po večerech s někým nebo skupinový kurz a konverzace. 

3. Chci začít zase cvičit, protože pak jsem šťastnější. 

4. Chci se více zajímat o svůj obor (teorie umění). Budu chodit na výstavy a psát o nich recenze. Budu se dál učit fotit. 

5. Zruším ten postpubertální blog a budu si pindat tady a NEBUDU to sdílet mezi své přátele ! ! !

6. Chci si letos dodělat řidičák. Bod číslo 1 je poprosit šéfa (jsme kamarádi), zda by mě nenaučil nějaký základy někde na parkovišti. Bod číslo 2 je cíleně si na to ušetřit. Bod číslo 3 je NEBÁT SE.

7. Jo, nebát se pořád všeho. Bojím se vylízt z baráku že někoho potkám, mám strach z novejch lidí, speciálně z přátel mýho přítele, to vždycky myslím dřív na rozchod než na to, že bych svůj strach překonávala a tím se ho zbavovala. Mám strach z nemocí, který nemám ale mohla bych mít. Mám strach ze samoty a se spousty lidí kolem. Jsem ustrašená skorotřicítka... 

8. Chci si taky konečně vytvořit nějakej hodnotnej obsah na webu. Založit si seriózní web, kam budu psát o umění, o tom, co mě zaujalo, co mě baví. Žádný emo-výlevy, ale zajímavý informace psaný spisovnou češtinou. Dávat tam svoje fotky a další tvorbu. Chci svojí hlavu plnit vědomostma, dokud to ještě trochu jde. Učit se jazyky, zajímat se o umění všeho druhu, aktuální dění, architekturu, design... Zajímat se a to ne jednou za tejden, když náhodou na něco narazím... A stejně to pak zapomenu. Musím taky mozek trénovat, aby dokázal uchovávat informace. 

9. Denně strávím hodiny sledováním cizích životů na youtube, filmů a seriálů, kdy se "promítám" do jiný reality, abych nemusela žít tu svojí.  Když je mi úzko, jdu to zaspat třeba na 3 hodiny než abych šla třeba běhat nebo DO PRÁCE!!!  Denně trávím spoustu času nicneděláním, čtením populárních nehodnotných knih, sledováním instagramu, pinterestu, facebooku a jinejch píčovin. Hodiny a hodiny nežití vlastního života, zatímco ostatní si budujou kariéry, zakládají rodiny nebo firmy... nebo rodiny. FUCK. To můžou bejt v konečným důsledku klidně i PROMARNĚNÝ DLOUHÝ ROKY! 

10. Chci si najít práci v oboru umění nebo médií, pčípadně módy. Do jara. 

Tak. Teď vím CO chci. Dál potřebuju plán, JAK toho dosáhnout.

Zatím beze jména.

 Rozhodla jsem se, že sem fakt budu psát všechno. Jako fakt všechno, bez nějakýho přikrášlování. Potřebuju místo, kde to všechno nechám. Místo, o kterým nebude NIKDO z mých známých vědět. 

PROČ? 

Ležim v posteli a koukám na instagram. Zvrácená zvědavost mě přivedla až na profil první lásky mého bývalého přítele. Víte, já se nějak ráda srovnávám s ostatníma, nemůžu si pomoct. Dělám to a pak se trápím, že nejsem taková nebo maková. Koukám na ten profil a dochází mi..

... tyjo vždyť mně je skoro třicet a pořád se chovám jako dítě

... tyjo ona je na vejšce v zahraničí a tvoří svůj kůl art web a ty máš akorát pubertální blog, kam píšeš svoje pindy a neustále se v něm vracíš ke starým vztahům a křivdám... Ten blog tvý přátelé znají. Co si asi myslí? 

... nemáš školu, řidičák a neumíš anglicky.

Když na to koukám, necítím žárlivost, spíš jen stres a nutkání něco se sebou RYCHLE A INTENZIVNĚ udělat. 

Asi je na čase. 

Prej bych prvně měla vědět co chci, to je základ žejo, tak se to píše ve všech těch osobnostně rozvojových knihách. 

Tak jo. Asi to celý nepude hned, ale když nikdy nezačnu, nikdy se taky nic nezmění a já budu zestárlý dítě, co se spokojí s nějakou průměrnou rutinou. Trudomyslný dítě, co si čím dál víc bude říkat "no, stejně už je pozdě..." 

Zatím beze jména